"Nová vědecká pravda nevítězí tím, že přesvědčí své odpůrce a přiměje je prozřít, ale spíše tím, že její oponenti dříve nebo později zemřou, a tak nová generace vyrůstá už se znalostí nové vědecké pravdy." (volně přeloženo)
— MAX PLANCK, SCIENTIFIC AUTOBIOGRAPHY AND OTHER PAPERS
Slavné tvrzení fyzika Maxe Plancka, citováno výše, bývá někdy zkráceno na “Věda postupuje pohřeb od pohřbu."
A toto tvrzení může v kontextu dlouhověkosti působit oprávněné obavy. Neznamená to, že pokud starší dogmatičtí vědci, kteří se zasekli na svých zvyklostech a nejsou ochotni učit se novým věcem, nezemřou a neuvolní cestu novým, mladším myslitelům s novými myšlenkami, tak bude věda jen stagnovat? Pokud by ti lidé, co odsoudili Koperníka a Galilea, byli dnes ještě naživu, nemysleli bychom si stále, že se slunce otáčí okolo země a ne naopak?
Tyto otázky se dají převést na všechny aspekty občanského a politického života. Jak by asi dnes vypadaly naše názory na rasu, gender, a přijímání technologií, kdyby lidé z roku 1850 byli stále naživu, a vedli naši společnost, vládu či, sociální instituce? Měly by ženy právo volit? Prošel by zákon o občanských právech? Měli bychom internet?
Většina lidí ale zapomíná, že tento argument funguje i opačně: Pokud by lidé, co přežili hrůzy otroctví, byli stále naživu, zdraví, mladí, a aktivní v našich politických a sociálních sférách, nebyli bychom možná jako společnost morálně o krok dál, než jsme teď?
Jelikož se snažíme vést diskuzi jak nejlépe to jde, na vědecky podložených a dobře postavených důkazech, pojďme se podívat jaké odpovědi má na tyto otázky věda.
Existuje mnoho studií zkoumajících jak věk ovlivňuje schopnost vědců přijímat nové myšlenky a nebo přispívat svými vlastními myšlenkami k průkopnickým výzkumům.
Až na pár vyjímek jsou závěry z těchto studií takové, že věk má extrémně malý vliv, nebo dokonce vůbec žádný. Věk podle nich nemá vliv na přijímání nových teorií a předkládání průkopnických teorií. Pojďme se na několik z nich podívat blíže.
Studie z roku 1995, která zkoumala přijetí evoluční teorie podle věkové skupiny, zjistila, že: “Nezaleží na čase, který uběhl od doby, co byla vyřčena Darwinova teorie o evoluci. Nenacházíme žádné systematické a empirické důkazy o tom, že starší vědci jsou pomalejší než mladší vědci v přijímání této revoluční teorie”.
Ve skutečnosti (i další výzkumníci) tvrdí, že opak je pravdou. Starší vědci, tím, že jsou více uznávaní, jsou také schopnější více riskovat. Mohou být tedy schopnější přijmout nové a radikální teorie rychleji než mladší vědci, kteří chtějí zapadnout a vybudovat si tu správnou reputaci, kvůli čemu se zabývají konvenčním výzkumem.
Další zkoumání literatury zaměřené na stárnutí a vědecký posun zjistilo, že čím více poznání existuje v jakémkoliv vědeckém tématu, tím déle mladým vědcům trvá se naučit to, co starší už vědí. Déle jim tedy trvá, než se dostanou do popředí v daném oboru a mohou tak přispívat svými myšlenkami do mlýna. Tento proces se nazývá “břemeno poznání”, a mohl by vysvětlovat, proč většina významných vědců je v dnešní době starší, než tomu bývalo zvykem.
V závěru přehledu se uvádí, že “z jakéhokoliv pohledu na věc není jasné, že by stárnutí vědecké populace samo o sobě vedlo ke sníženému počtu “paradigmatických změn”, “průlomů” nebo “výzkumů vedoucích k udělení Nobelovy ceny.“ A to, že mnoho studií naznačuje klesající produktivitu a ztrátu neuroplasticity v průběhu stárnutí, může být právě výsledkem škod a chátrání, které přináší fyzický proces stárnutí jako takový.
Ale pokud budou moci longevity terapie udělat z 80 letého těla tělo zdravého dvacátníka, tak proč by nemohly udělat to samé i s mozkem?
Už nyní máme důkazy, že určité látky mohou obnovovat "mladickou" neuroplasticitu v mozku, a není žádný důvod pochybovat, že zdravý život prodlužující a omlazující léčby nebudou schopné udělat to samé.
Pokud je to pravda, a do budoucna nebude nikterak velký fyzický rozdíl mezi mozkem vědce staršího a vědce mladšího, výsledek zdravého života prodlužujících zásahů nemusí být vědeckou stagancí, ale naopak vědeckou renesancí.
Pokud se oprostíme od ideje "břemena poznání", kterou jsme zmínili výše, jak moc výkonný, si myslíte, že může být vědec s hlubokými znalostmi jeho oboru, které získal léty zkušeností a studia, a ještě navíc s neuroplasticitou a kreativitou 20letého?
Představte si, kdyby Nikola Tesla nebo Albert Einstein byli stále naživu, vitální, a byli schopni používat technologie, machine learning, a internet k tomu, aby mohli dále přispívat našemu porozumění vědě...
Teď to vynásobte každým úžasným vědcem v historii.
Produktivita vědců je samozřejmě jedna věc, ale přístup k rase, genderu, nebo sexualitě je věc úplně odlišná, že ano?
No, možná ne.
Zatímco některé výzkumy ukazují, že názory lidí se stávají s věkem spíše konzervativnější (asi o 0,38 procent za rok), tyto názory nejsou nutně názory z doby a společnosti, ve které jsme se narodili.
Názory lidí se například během deseti let změní mnohem více, než si lidé uvědomují.
Starší lidé možná nejsou tak rychlí v přebírání nových přístupů k měnícím se sociálním normám, nicméně jsou pořád celkem schopni si na ně zvyknout, a to více než bychom čekali.
Například měnící se pohled na homosexuální sňatky ve Spojených státech ukazuje celkem konzistentní vzestup napříč všemi věkovým kategoriemi v průběhu času.
Jsou zde také důkazy, že názory ohledně rasy a genderu se často mění, a popravdě jsou spíše založeny na politickém přesvědčení, spíše než na věku.
Webový server FiveThirtyEight zabývající se politickou statistikou zjistil, že to není jen tak, že "voliči spíše podporují stranu, která nejvíce odráží jejich názory ohledně rasy a genderu, ale funguje zde i úplně opačný efekt - politické strany často spíše utváří osobní názory voličů."
To se ještě více potvrdilo na příkladu diskuze ohledně globálního oteplování, kdy uvnitř Demokratické strany není téměř žádný rozdíl mezi mladými a starými lidmi, když se jedná o názor, zda se globální oteplování opravdu děje (starší Demokraté dokonce věří o něco více tomu, že globální oteplování existuje, než Demokrate mladí).
Všechno tohle tedy naznačuje, že i bez účinné omlazující léčby zlepšující neuroplasticitu,ve světě plném lidí, kterým je více než 120 let, bude stále existovat signifikantní společenský pokrok (i když možná o trochu pomalejší než nyní).
Je tedy možné, že by 80 letý člověk s mozkem, který byl obnoven do mladšího, flexibilnějšího, kreativnějšího stavu, přebíral progresivní společenské myšlenky a obyčeje (a nebo je dokonce inicioval) více než dnes?
Je to dost možné, ale budeme si muset počkat na tyto omlazovací léčby, abychom s jistotou mohli říci, co se stane.
Jen v samotném 20. století žili hrozní a brutální tyrani jako Stalin (který usmrtil 20 milionu lidí), Mao (který usmrtil 70 milionů lidí) a Kim II-sung (který usmrtil 1.6 milionu lidí), kteří byli schopni dožít se plné délky života. O kolik víc útrap a utrpení by způsobili, kdyby jim výzkum dlouhověkosti umožnil žít ještě déle?
Ironií této otázky je, že z posunu v lékařství už někteří diktátoři dříve benefitovali a bylo jim tak umožněno žít déle. Začátkem roku 2020 zmizení severokorejského diktátora Kim Jong Una vedlo reportéry ke spekulacím, že podstoupil kardiovaskulární operaci, která mu zachránila život. V podstatě tak život prodlužující procedury už pomohly prodloužit život jednoho diktátora, a to v nedávné historii. Pokud je to pravda, tak vyvstává doplňující otázka: Měli bychom přestat vývoj v operacích srdce a léčbě kardiovaskulárních nemocí, protože z toho budou moci benefitovat někteří diktátoři a budou tak moci žít déle?
Jistě by nebylo skvělé, kdyby byli stále ještě mezi námi.
Odpověď tady vypadá jednoznačná a platí pro všechny. Výhody, které lidé po celém světě získají tím, že jim bude uleveno od se stárnutím spojených nemocí, samozřejmě násobně převáží možné negativní efekty typu, že i diktátoři tak dostanou přístup k těmto možným léčbám.
Na planetě je okolo 7.8 miliard lidí, kteří trpí stárnutím. Upíráním přístupu k léčbám, které životy zachraňují či prodlužují zdravý život, abychom lehce zmírnili šanci na utrpení asi 2.6. miliard lidí, kteří v tuto chvíli žiji v diktaturách, je podle utilitárního perspektivy velice špatná matematika.
A navíc, tak jako tak, přirozená smrt není úplně dobrým řešením problému diktátorů, kteří jsou právě u moci.
Ve Venezuele socialistický diktátor Nicolas Maduro zdědil vládu po svém socialistickém předchůdci a diktátorovi Hugovi Chavezovi, který zemřel přirozenou smrtí. Nicholas usmrtil přes 7000 lidí a tyranizoval tuto zemi ještě více než jeho předchůdce. A nikdo nemůže říci, když se podívá na Severní Koreu, že by smrt Kim Jong- Il a uznání jeho syna a dědice Kim Jong Una nějak lidem pomohlo, nebo že by to nějak snížilo jejich utrpení pod vládou tyrana.
Další výzkum ukázal, že hlavním faktorem změny autoritářské vlády k vládě demokratické není přirozená smrt diktátora, ale celkové změny ve společnosti - ekonomická frustrace, vzdělanější populace, či externí finanční nebo armádní nátlak.
Přechod z diktátorské vlády je zřídkakdy iniciován lidmi uvnitř tohoto režimu, místo toho je častěji rozhodnut populární opozicí, stávkami či demonstracemi, které natlačí diktátory, aby umožnili mnohostranné volby (volně přeloženo Bretton and Van de Walle 1997). Diktátoři jsou častěji svrženi revolucemi, civilními válkami, povstáními, či invazemi. (volně přeloženo Skocpol and Goodwin 1994; Geddes 2003). Několik pozorovatelů naznačuje, že změny od diktátorské vlády jsou více ovlivňovány mezinárodními faktory, jako je tlak z mezinárodních finančních institucí nebo invazemi sousedících nebo ex kolonialistických zemí, spíše než nějakým druhem autoritářství. Mezinárodní finanční instituce natlačili několik afrických diktátorů, aby souhlasili s volbami, kterých se účastní více politických stran (volně přeloženo Bratton and van de Walle 1997).
A dobrou zprávou je, že tento problém se postupem času zmenšuje.
Podle výzkumu od Pew Research v posledních čtyřech desetiletích počet demokratických států postupně vzrostl a počet autoritářských zemí klesl.
Ok, to je skvělé, takže možná život prodlužující zákroky budou dostupné jak pro bohaté, tak pro chudé a naše společnost nebude trpět hrozivou stagnací nebo tyranií, pokud se všichni dožijeme 150 let, zároveň však, všichni tihle staří lidé budou velkou zátěží pro náš sociální systém a také státní rozpočet, nebo ne? O tom se dočtete v tomto článku.
Za překlad článku děkujeme Alžbětě Grohmannové!