Dělá smrt život bezesmyslným?
Tolstoj a Nietzsche by tvrdili, že tomu tak rozhodně je – a zejména v západní kultuře díky tomu získali spoustu pozornosti, neboť tento pohled odporuje nevyslovené domněnce, že životu dává smysl právě smrt. Křesťané se těší na nebe. Židé považují smrt za hroznou, ale nezbytnou součást Božího plánu. Budhisté věří, že po smrti přichází jenom znovuzrození. V mnoha filozofických tradicích je zkrátka smrt nezbytná k tomu, aby život jako takový měl smysl.
Někteří pak dokonce tvrdí, že k tomu, aby měl život smysl, je smrt přímo nezbytná. Tito lidé, mezi nimi například přeživší holocaustu Viktor Frankl či filozof sir Bernard Williams, uvádějí tři hlavní argumenty proti prodlužování života:
Zkusme si je tedy všechny rozebrat.
Neomezené prodlužování života je proti záměrům vesmíru
Náboženský fatalismus je přesvědčení, že zdravotní stav jedince je předurčen vyšší mocí a jedinec do něj nemůže a nemá zasahovat. Náboženský fatalismus není něco, co by bylo vyhrazeno pouze sektám či extremistům. Významně koreluje s rasou a skupinami lidí s nižšími příjmy a nižší úrovní vzdělání. Náboženský fatalismus se od fatalismu samotného liší v tom, že se týká konkrétně rozhodování ohledně zdravotní péče. Mnozí lidé, kteří věří v osud nebo předurčení, budou rovněž tvrdit, že jsou předurčeni k tomu, aby trpěli nějakou nemocí či chorobou, a jejich uzdravení nezávisí na zásahu lékařů, ale na samotném vesmíru.
A pokud osud skutečně hraje roli v léčebných výsledcích, zasahování do nich by bylo jistě pošetilé. Proč pak plýtvat penězi a prostředky, když máte stejně zemřít? Podle této logiky bychom tak měli stárnutí přijmout jako přirozenou součást života.
V souladu s tímto myšlením by zřejmě měl i celý lékařský obor přestat existovat. Zapomeňte na výzkum rakoviny, zavřete dětské nemocnice a pohotovosti a zrušte Úřad pro kontrolu potravin a léčiv. Život udržující léky jako inzulín, albuterol a levothyroxin by měly být zakázány stejně jako bezpečnostní pásy a helmy.
Samozřejmě, že ne všichni, kteří věří v náboženský fatalismus, chtějí být až tak direktivní pro zbytek společnosti. To, v co věří, považují za důležitou osobní volbu, ale ne za něco, co by měli vnucovat ostatním. To, co lidi z těchto kruhů na prodlužování života odrazuje, je úplné „vymýcení“ smrti spojené s věkem. Nemají žádné výhrady třeba k hledání léku na Alzheimerovu chorobu, rakovinu či cukrovku, ale pokud je jako hlavní předstupeň všech těchto nemocí označeno samotné stáří, pokrčí nad tím rameny. Stárnutí je pro ně podstatnou součástí života, a proto bychom s ním neměli manipulovat.
Částečným odůvodněním je to, že být starý, aniž by člověk byl zdravý, je strašné. Představte si invalidní vozík, potíže s otevíráním kelímků s želé a pomalou ztrátu smyslů. Cokoli z toho je pro patnáctiletého člověka tragickou ztrátou, ale pro člověka staršího 90 let nevyhnutelností. Tato skutečnost svědčí o tom, že starší lidi zkrátka nevnímáme stejně „lidsky“ jako ty mladší. Tělesné chátrání je totiž tragédií pro kohokoli, nejen pro ty, kteří jsou považováni za dostatečně mladé na to, aby u nich bylo jevem neobvyklým.
Neomezené prodloužení zdravé délky života neboli let našeho života, kdy nejsme zatíženi nemocí či handicapem, je tak ve skutečnosti nejdůležitějším cílem prodlužování života.
A pro mnohé je tato cesta dokonce dostupnější: pokud člověk ve snaze o delší život ve zdraví cvičí jógu nebo se vyhýbá zpracovaným sacharidům, stává se jeho vyhlídka na prodloužený život mnohem příznivější.
Na závěr je třeba říci, že etika prodlužování života vyžaduje, aby nikdo nenutil nikoho jiného žít déle, než by chtěl. Stejně jako může kdokoli odmítnout lékařské zákroky, může se také rozhodnout, že nebude žít déle, než se domnívá, že mu bylo souzeno. A to nelze považovat za nic jiného než osobní volbu každého.
Smrt je vynikající motivací
„Kdybychom byli nesmrtelní, mohli bychom legitimně odkládat každou činnost donekonečna. [...] Tváří v tvář smrti jako absolutní metě naší budoucnosti a hranici našich možností jsme však pod imperativem využít svůj život na maximum a nenechat si ujít ojedinělé příležitosti, jejichž ‚konečný‘ součet tvoří celý život, nevyužité.“
Viktor Frankl, Lékař a duše
Frankl ve výše uvedeném citátu tvrdí, že s veškerým tím věčným časem by se nedalo nic stihnout. Člověk by teoreticky mohl donekonečna odkládat vyznání lásky, napsání románu nebo založení firmy. Součástí takovéto konverze by samozřejmě mělo být i nepohodlí; člověk by se sice mohl rozhodnout, že nebude nikdy jíst, protože tento proces vyžaduje akci, hlad je však obrovskou motivací, i když se člověk ani zdaleka neblíží smrti hladem.
Některé současné psychologické studie dávají Franklovi za pravdu. Například článek publikovaný v roce 2007 v časopise Personality and Social Psychology Bulletin zjistil, že u těch lidí, kteří se dlouhodobě setkávají se smrtí, existuje větší pravděpodobnost, že budou více vnitřně motivováni (a skutečně napíšou ten román, co vždycky chtěli). Hrozba smrti nicméně není obecně nutnou podmínkou vnitřní motivace. Reálně existuje celá řada důvodů, proč lidé dělají různé věci – pro pochvalu, pro úspěch nebo jen proto, aby „to prostě udělali“ – a jen velmi málo z nich souvisí s nevyhnutelností vlastní smrti.
Řada filozofů, jako např. Heidegger, ostatně tvrdí, že většina lidí žije svůj život v popírání vlastní smrti. Jedna studie o "mortality salience" (vědomí vlastní smrti) zjistila, že účastníci výzkumu se aktivně snažili se vlastní smrtelností nezabývat, což lze nejspíš považovat za biologickou reakci. Těžko tak jde tvrdit, že smrt je jediným důvodem jakýchkoli významných činů, které lidé v průběhu svého života podnikají, pokud se aktivně vyhýbají úvahám o ní.
Dlouhověkost vede k nekonečné nudě
Řekněme, že dlouhověkost nemá žádný vliv na vaši motivaci – ve skutečnosti máte zvídavost pětadvacetiletého člověka a tělo, které tomu odpovídá. Svůj „bucket list“ jste si už splnili. Žijete, kde chcete, pracujete, kde chcete (pokud tedy chcete), a děláte, co chcete.
Život je nádherný. A nudný.
Zoufale nudný.
To by také mohla být jedna z hlavních nevýhod dlouhověkosti, ale jak podotýká Brooke Alan Trisel, ne všechen život má smysl. Doslova uvádí, že „většina našich životů není ani bezesmyslná, ani smysluplná, ale leží někde mezi těmito dvěma extrémy“.
Autor tohoto článku si dovolí jeho argumentaci ještě pozměnit a konstatovat, že většina okamžiků našich individuálních životů není ani bezesmyslná, ani smysluplná, ale nachází se někde mezi těmito protipóly. Například oslava svatebního dne může být nesmírně smysluplná, ale hodiny strávené návštěvami floristy už nikoli.
Je pravdou, že staří lidé zažívají nudu a že tato nuda může být škodlivá pro jejich zdraví. Nicméně nuda, kterou zažívají, často souvisí s úskalími stárnutí: osamělostí, imobilitou či úbytkem schopností.
Lze pochybovat o tom, že by někdo obhajoval eutanazii všech lidí starších 80 let jen proto, že by mohli trpět nudou. Hledání zájmu o nové činnosti, zvídavost a prožívání vzrušení, radosti a spokojenosti jsou pilíři duševního zdraví. Nuda sama o sobě je zdravotním problémem, ne však nutně důvodem, proč bránit prodlužování života.
Za překlad článku děkujeme Zuzaně Žabecké!